O tom, jak jsem se vrátila do Ugandy, nacpala se do auta ve dvanácti lidech, sprchovala se pod širým nebem a ošetřila za čtyři dny víc jak 1300 lidí
Když jsem naposledy odcházela z Ugandy, nenapadlo mě, že se znovu vrátím až po tak dlouhé době. Ale konečně, po více než roce, vystupuji z letadla a vítá mě nápis "Welcome to the Pearl of Africa". A s ním i stovky komárů a hned naskakující štípance, díky kterým mám paradoxně pocit, jako bych ani nikdy neodešla.
Plánovat takový lékařský výjezd je potřeba samozřejmě několik měsíců dopředu, ale ten největší chaos je vždycky těsně před odjezdem. Proto hned následující ráno vyrážím na boda-boda motorce za Stephenem a Bobem, se kterými se snažíme vymyslet, jak to všechno stihnout. Za dva dny se nám podařilo vyzvednout trička, oblečení pro lékaře a roušky s naším logem, dát vyrobit stovky očkovacích průkazů a formulářů pro pacienty, sehnat vakcíny, vitamíny a samozřejmě nakoupit laboratorní testy, léky, dezinfekce a jiné potřeby z lékárny. Tam se nám dokonce podařilo za tak krátký čas i podepsat smlouvu a zaručit si tak lepší ceny i do budoucna. Nakonec jsme ještě vyzvedli auto z půjčovny. To jsme naplnili hromadou krabic s materiálem, vyzvedli zbytek týmu a v úterý ráno jsme vyrazili z Kampaly.
Cesta do Nebbi není úplně nejkratší a myslím, že některé modřiny z kodrcajícího se auta budu mít ještě dlouho. Po celém dni jsme konečně dorazili k domu, kde strávíme dalších pět dní. Jsme bez elektřiny a bez vody. Namísto záchodu máme latrínu a sprchujeme se venku pod hvězdami. Ještě jedno rychlé setkání s místním starostou, kterému popisujeme, jak se budeme v následujících dnech starat o lidi v jeho komunitě. Pak už zbývá jen přerozdělit léky a materiál a kolem půlnoci uleháme do postele.
Nebýt bouře, která nás zastihla, ani bychom nestihli všechny ošetřit
Každé ráno zazvoní budík v pět hodin. Svižně vstáváme, abychom vše připravili včas, a začali tak ošetřovat co nejdříve. Základem je místo pro registraci pacientů, prostor pro imunizaci a preventivní služby a poté má také každý doktor přidělený svůj pracovní stůl. Laboratoř, jako jediná, je vždy umístěna uvnitř, abychom zabránili kontaminaci testů prachem. Posledním místem, kde se s námi pacienti setkávají, je výdej léků.
Náš výjezd a celé dobrodružství začíná v Pawongu. Usídlujeme se v místní škole, nicméně krom lékařů a laborantů pracují ostatní venku na čerstvém vzduchu. Na začátku jsem paradoxně trochu zklamaná, neboť jsem očekávala velký nápor pacientů. Pak ale zjišťuji, že dnes se koná trh a většina lidí se vydala obstarat si potraviny. Jeden z místních mě chlácholí: "Nebojte, všichni přijdou později, až se budou vracet domů." A měl pravdu. Nebýt bouře, která nás poté zastihla, nejspíš bychom ani nestihli ošetřit všechny. Poslední léky rozdáváme už za tmy. Než pak všechno sbalíme a dostaneme se zpět na ubytovnu, odbíjí osmá večerní.
"Myslím, že o Evropě jsem už někdy slyšel."
Druhý den se přesouváme do Jupangire. Mají zde velmi jednoduché zdravotnické zařízení. Pro nás jde ale o nadstandardní podmínky, protože každý doktor má přidělenou vlastní vyšetřovnu a jedna má dokonce i lehátko. Odpoledne se vevnitř natolik oteplí, že se přesouváme ven a já rázem ordinuji pod mangovníkem a na zátylek mi fouká příjemný chladný vítr. Končíme po šesté. Domů odvážíme i naše překladatele, a najednou je tak v autě dvanáct pasažérů místo původních sedmi.
Třetí a čtvrtý den ordinujeme v Goli Mixed School. Podle pokynů, které odvysílalo rádio jsou lidé předem rozděleni do skupin podle bydliště a vědí, který den mají dorazit. Hned ráno nás vítá milý školník. Při nošení stolů se mě ptá, odkud vlastně jsem. Odpovídám, že ze Slovenska a pro jistotu ještě doplním Evropu. "Myslím, že o Evropě jsem už někdy slyšel", říká zamyšleně. Během předepisování léků a obvazování ran nás občas rozptýlí slepice, které se kolem nás vesele prochází po školním dvoře. Odpoledne se ale opět spouští liják a slepice i my se běžíme schovat. Po zbytek dne ordinujeme uvnitř.
Poslední den už je na všech znát únava. O to víc, když při ranním příchodu vidíme frontu téměř třiceti čekajících pacientů.
Vstávají ve čtyři ráno a ujdou třicet kilometrů, jen aby jim někdo pomohl
Denis, který nám pomáhá s organizací místních, hned vysvětluje: „Ti lidé bydlí asi třicet kilometrů odsud. Slyšeli o nás v rádiu, a tak přišli.“ Nechce se mi věřit, že se někdo trmácí takovou dálku pěšky. Denis mě pak už jen usadí větou: „Vstávali ve čtyři ráno, aby to sem stihli jako první.“ Díky tomu chytáme druhý dech. Protože přesně to je důvod, proč naše výjezdy pořádáme. Protože někteří lidé skutečně nemají jinou možnost než jít třicet kilometrů pěšky, aby alespoň někdo pomohl.
Během čtyřdenního výjezdu jsme poskytli celkem 3291 výkonů. 1396 lidí bylo ošetřeno lékařem. V rámci preventivního programu jsme 1033 lidem podali tablety na odčervení. 554 dětí od nás dostalo vitamin A, jehož nedostatkem zde většina z nich trpí. A v neposlední řadě jsme zaočkovali více než 308 lidí. To vše díky našim podporovatelům a díky spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí. A to je teprve začátek. Další výjezd nás čeká hned za měsíc. A my už se nemůžeme dočkat.
Comments